My děti ze stanice ZOO

13. června 2008 v 17:27 | cherylka |  *My děti ze stanice zoo*
Christiane F., celým jménem Christiane Vera Felscherinow (20. května 1962) je ústřední postavou knihy My děti ze stanice Zooa později stejně úspěšného filmu. Christiane F. je autentickou postavou, podkladem pro knihu i pro film je její autobiografické vyprávění o svém osudu.

Christiane F. vyrostla v rodině, kde násilí a alkoholismus (v tomto případě otce) byly na pořadu dne. Ve věku šesti let se rodina přistěhovala do již tehdy problematického sídliště Gropiusstadt v západoberlínské čtvrti Neukölln. Při jedné příležitosti, kdy ji otec fyzicky ohrožoval, se (bezúspěšně) pokusila skočit z okna bytu v 11. patře.
Rodinné problémy, zejména pak násilí proti dětem, je v této době v Německu ještě něčím, čemu se říká tabu. Christiane F. nevidí východiska a dostává se ve věku dvanácti let do drogové scény. Napřed to je hašiš, marihuana ve věku čtrnácti let se seznamuje s heroinem. Aby si své dávky mohla opatřit, začíná se prodávat na nechvalně známém západoberlínském nádraží Bahnhof ZOO. Její mezitím rozvedená matka si toho všimá až dva roky později.
Roku 1978, ve věku šestnácti let, vypovídá Christiane F. v jednom procesu jako svědkyně. Její výpověď zaujala dva reportéry známého časopisu Stern, kteří chtějí interview a pozvou ji na dvě hodiny k rozhovoru. Z dvou hodin se staly dva měsíce a posléze autobiografické dílo, které v jistém slova smyslu zvrátilo tehdejší názory západoněmecké společnosti na mladistvé, kteří jsou závislí na drogách. Ze seriálu časopisu se stala kniha, která byla později zfilmována. Christiane měla na této knize zájem, protože stejně jako všichni narkomani si přála, aby už konečně bylo prolomeno mlčení o drogové závislosti dospívajících. Všichni členové narkomanské party, kteří dosud žijí, tuto knihu podpořili.
Christane byla ve svých 14 letech poslána z Berlína do jiné časti Německa k příbuzným, kde se seznámila s jejím budoucím přítelem Alexandrem, se kterým pak pár let žila v Německu - potom ji opustil. Pak pobývala asi 6 let v Řecku se svým přítelem, kterého zde poznala. Ten ji také opustil. Po několika turbulentnich letech v USA se vrátila zpět do Německa. Tady žila v Kolíně a dnes je zpátky v Berlíně.
..
..úryvek..
Měla jsem ale před sebou ještě jeden cíl. Jmenoval se Sound. Byla to diskotéka na Genthiner Strasse ve čtvrti Tiergarten. Po celým městě visely plakáty: "Sound - nejmodernější evropská diskotéka." Lidi z party tam chodili čím dál častějc. Jenže tam pouštěli až od šestnácti. A mně bylo teprve třináct. Měla jsem strach, že mě tam nepustěj, i když jsem si už zfalšovala datum narození ve svým žákovským průkaze.
Věděla jsem, že se tam prodávaj drogy. Bylo tam k dostáni úplně všechno. Od shitu přes mandrax a válium až po heroin. Tam ale musej bejt všichni senzačně cool, myslela jsem si. Pro holku, která jen pořád pendlovala mezi Rudowem a Gropiusstadtem, to bylo úplně vysněný místo. Představovala jsem si Sound jako nějakej palác. Samý světla a neony. Barevný efekty a senzační muzika. A samozřejmě senzační cool kluky.
Už několikrát jsem tam chtěla jít s ostatníma z pany. Jenže to nikdy nevyšlo. Pak jsem ale s Kessi vypracovala úplnej bojovej plán. Jednou v sobotu jsem řekla matce, že bych chtěla přespat u Kessi. A Kessi zase řekla doma, že bude spát u nás. A naše matky na to svorně nalítly. Ještě s náma měla jít jedna kamarádka Kessi, byla o něco starší než my. Peggy se jmenovala. Sešly jsme se u Peggy v sobotu večer. Čekaly jsme ještě na jejího přítele, na Michu. Kessi mi děsně důležitě vyprávěla, že Micha sjíždí háčko, teda že si píchá heroin. Byla jsem na něho děsně zvědavá. Ještě nikdy jsem neviděla opravdickýho heráka.
Udělal na mě obrovskej dojem. Byl ještě víc cool než kluci od nás z party. A hned jsem před ním dostala ty svý komplexy méněcennosti, Micha S náma jednal děsně svrchu. Musela jsem pořád myslet na to, že je mi teprve třináct a o co je ten herák proti mně dospělejší. Připadala jsem si před ním úplně mrňavá.
Za pár měsíců byl Micha mrtvej.
Nastoupili jsme do podzemky a jeli až na stanici Kurfürstenstrasse. Byla to pro mě tenkrát dost dlouhá cesta. Připadala jsem si hrozně daleko od domova. Kurfürstenstrasse vypadala u Potsdamer Kreuzungu dost nechutně. Potulovaly se tam všelijaký holky. Tenkrát jsem samozřejmě netušila, že to jsou prostitutky a mávaj tam na auta. Taky pár chlapů se tam couralo sem a tam, Peggy mi řekla, že to jsou dýleři, překupníci s drogám a. Kdyby mi tenkrát někdo řek, že budu co nevidět taky takhle každej den postávat na tom hnusným konci Kurfürstenstrasse, myslela bych si, že mu přeskočilo.
....
Dokud jsem nebrala háčko, měla jsem ze všeho strach. Z otce, z přítele mý matky, taky z tý pitomý školy a z učitelů, z domovníků, z dopravních policistů, kontroloru v podzemce. Teď jsem si připadala nedotknutelná. Ani z civilistů jsem neměla strach, když jsem je zahlídla courat se po stanici. Z každý razie jsem vždycky s ledovým klidem vyklouzla.
Stýkala jsem se v tý době taky s herákama, o kterejch jsem byla přesvědčená, že uměj s fetem cool zacházet. Jako třeba Atze nebo Lufo. Atze byl můj první přítel. Jedinej kluk, se kterým jsem před Detlefem chodila, do kterýho jsem byla doopravdy zblázněná. Lufo, tak jako Atze a Detlef, patřil v roce 1976 k naší hašišový partě v Soundu. Atze a Lufo přešli krátce přede mnou na háčko. Bydleli teďka v jednom senzačním bytě s francouzskou postelí, sedací soupravou a kobercem. Lufo měl dokonce opravdový zaměstnání jako pomocnej dělník u Schwarzkopfa. Oba říkali, že ještě nebyli fyzicky závislý na háčku a že někdy můžou bejt klidně měsíc dva bez šlehnutí. Věřila jsem jim to, i když vždycky, když jsem je potkala, tak byli sjetý.
Atze a Lufo mi byli příkladem. Už nikdy jsem nechtěla dojít tak daleko jako před mým odvykáním. A věřila jsem, že bych si mohla taky s Detlefem pořídit takovej byt s francouzskou postelí a sedací soupravou a kobercema, když budeme s fetem zacházet tak cool jako Atze a Lufo.
Ty dva taky nebyli tak agresivní jako jiný heráci. A Atze měl bezvadnou přítelkyni, Simonu, která si vůbec nepíchala. Připadalo mi báječný, že si přesto rozuměj. Ráda jsem k nim chodila a někdy jsem přespala u Lufa na gauči, když jsem se pohádala s Detlefem.
Když jsem jednou večer přišla domů a šla si ještě sednout k matce do pokoje, protože jsem byla na docela příjemným tripu, podala mi beze slova noviny. Tušila jsem už, co přijde. Často mi takhle mlčky dávala přečíst noviny, když tam byly zprávy o mrtvejch narkomanech. Šlo mi to na nervy, nechtěla jsem to číst.
Vzala jsem si je od ní, i když mě to štvalo. Četla jsem: "Sklářský učeň Andreas W. (17 let) se chtěl zbavit své závislosti na drogách. Jeho šestnáctiletá přítelkyně, studentka zdravotnické školy, mu chtěla pomoci: marně. V bytě ve čtvrti Tiergarten, který zařídil pro mladou dvojici za několik tisíc marek otec chlapce, si Andreas W. píchl ,zlatou ránu'."
Koukala jsem se na ty řádky úplně nechápavě, nemohla jsem tomu uvěřit. Ale zapadalo to do sebe úplně přesně: byt, sklář, přítelkyně. Andreas W. - Andreas Wiczorek, kterýmu jsme říkali Atze.
Do prdele, to bylo to první, co jsem si v duchu řekla. V krku mi vyschlo a začalo mi bejt špatně. To snad není pravda, že by si Atze dal zlatou ránu, říkala jsem si. Zrovna Atze, kterej byl vždycky tak cool a tvrdil, že on na tom nikdy nebude závislej. Snažila jsem se, aby si matka nevšimla, jak mě ta zpráva v novinách sebrala. Vůbec netušila. že už zase jedu v háčku. Vzala jsem noviny a šla do svýho pokoje.
...
Pak přišel na stanici jeden chlap, kterýho jsem znala. Heinz, bejvalej stálej zákazník Stelly a Babsi. Ten, co vždycky platí háčkem, dá k tomu i stříkačku, ale chce se za to s holkou vyspat. Od chvíle, kdy jsem věděla, že Detlef bude dlouho ve vězení, mi to bylo úplně jedno. Šla jsem k němu, a protože mě nepoznal, řekla jsem; "Já jsem Christiana, kamarádka Stelly a Babsi. Hned mu to došlo a zeptal se, jestli bych s nim nešla. Nabídnul mi dvě půlky půlek. Platil vždycky v naturáliích, což na něm bylo to nejpříjemnější. Dvě půlky půlek nebyly špatný, dělalo to v přepočtu osmdesát marek. Usmlouvala jsem ještě peníze navíc na cigarety a colu a pak už jsme jeli.
Na Lehniner Platz koupil Heinz nejdřív fet, protože už mu došly jeho zásoby. Bylo děsně legrační koukat se, jak se tenhle účetnickej typ, trochu se taky podobal ministru obrany Leberovi, prochází mezi herákama. Ale vyznal se. Měl svou stálou dýlerku, která mu vždycky prodávala super čistej fet.
Měla jsem už děsnou chuť na šlehnutí, pomalu jsem dostávala absťák a nejradši bych si to dala hned ve voze. Ale Heinz mi háčko nedal.
Musela jsem se jet nejdřív podívat do jeho papírnictví. Vytáhnul jednu zásuvku a vyndal fotky. Dělal je sám. Přiblblý porno. S aspoň tuctem holek. Byly na těch fotkách celý nahý nebo to byly jenom detaily mezi nohama. Myslela jsem si: "Ubohý, blbý prase." A taky jsem myslela na ženskýho doktora. Ale hlavně na fet, kterej měl ten prokletej chlap pořád jestě v kapse. Pořádně jsem se podívala jen na fotky, na kterejch byly Stella a Babsi v plný akci s Heinzem.
Řekla jsem: "Bezvadný fotky. Ale teď už jdem na to. Musím si píchnout." Šli jsme nahoru do jeho bytu. Dal mi půlku půlky a dostala jsem i lžíci na převaření. Omlouval se mi, že už nemá ani jednu malou lžičku. Všechny si postupně s sebou odnesly heračky. Vrazila jsem do sebe celou jednu půlku půlky a on mi ještě přines flašku piva. Pak mi dal asi čtvrt hodiny pokoj. Měl s heračkama dost zkušeností a věděl, že čtvrthodinu po píchnutí potřebujou klid.
Jeho byt vůbec nevypadal jako byt obchodníka. Babsi a Stella vždycky říkaly, že Heinz je obchodník. Ve starý skříni mu visely kravaty a všude se válely kýčovitý porcelánový krámy a opletený láhve od italskýho vína. Záclony zažloutlý špínou byly zatažený, aby do toho zasviněnýho bytu nikdo neviděl. U stěny stály dva k sobě přiražený gauče, na kterejch jsme se nakonec uvelebili. Neničí tam žádný povlečení, jen kostkovanou deku s třásněma.
Ten Heinz nebyl právě nepříjemnej, jenže měl bohužel větší trpělivost než já. Tak dlouho mi nedal pokoj, až jsem se s ním skutečně vyspala, abych už od něho konečně měla klid a mohla jít domů. Trval na tom, že z toho musím taky něco mít, takže jsem to alespoň předstírala. Za to, co platil, to stálo.
Christiane F. po dvaceti letech
Tak jako dřív i dnes žije víc ve světě snů a iluzí a také ve světě drog, bez kterých nedokáže překonávat problémy běžného života.
Její první láska, Detlef, se po odpykání trestu už patnáct let nedotkl heroinu, a dokonce přestal i kouřit. Žije se svou přítelkyní a řídí autobus pro postižené. Také Kuřátko Frank, kterého Christiana považovala za "odepsaného heráka" žije dnes bez drog a živí se jako taxikář. I Stella se vzdala heroinu, vyměnila ho ale za alkohol. Christiana měla ze svých přátel zdánlivě nejsnadnější cestu do světa bez drog. Když v roce 1979 vyšla knížka My děti ze stanice ZOO, napsaná podle jejího vyprávění, stala se rázem slavnou. Její noví známí, novináři Horst Rieck a Kai Hermann, jí pomohli sehnat učební místo v knihkupectví blízko Hamburku. Půl roku před závěrečnými zkouškami ale Christiana, jako už mnohokrát ve svém životě, nevydržela a ze školy utekla. Peníze, které dostala v den své plnoletosti za svou knihu, paradoxně způsobily, že se své závislosti na drogách nedokázala zbavit. Už si nemusela vydělávat jako zlodějka nebo prostitutka, mohla mít heroinu, kolik chtěla. Ani sny o princi na bílém koni se nechtějí plnit a její lásky ji opouštějí. Jen heroin zůstává. V roce 1985 ji zatkla policie s větší dávkou heroinu a byla odsouzena na deset měsíců nepodmíněně. Dnes. ve svých dvaatřiceti letech, žije sama, někdy navštěvuje matku a sestru, většinu času ale prosedí před televizorem. Dívá se na jeden zamilovaný seriál za druhým a sní o životě, který neumí žít.
30. 10. 1995
V roce 1996 porodila syna, ktery se jmenuje Jan-Niclas. Přibližně do roku 1996 se její heroinová "nemoc" pořád opakovala a než otěhotněla, absolovovala několik léčení. Dnes je (jak sama tvrdí) čistá.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 roxy roxy | Web | 16. června 2008 v 13:07 | Reagovat

to sem četla je to dost drsné!

2 lucie stahlová lucie stahlová | E-mail | 23. července 2008 v 9:16 | Reagovat

je to naprosto příšerné..................................

3 Hani Hani | 31. října 2009 v 16:07 | Reagovat

taky sem ji cetla.. a mam i pocit ze me trochu zmenila,, nedokazu to popsat, ale na nektere veci se divam uplne jinak nez pred tim..

4 nemesis nemesis | 29. ledna 2010 v 21:53 | Reagovat

na ze knizcesem upa zavisůa ne kvuli obsahu, ale tpmu, jak je to psany

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama